Spalování tuku na kole

Mgr. Vlastimil Chadim

Tento „příběh“ je volným pokračováním článku Naučte tělo spalovat tuky, převedený do konkrétnější podoby.

Dva pánové ve věku kolem 45 let se domluví na společném výletě na kole. Naplánují si trasu o délce 40 km. Muž A, zaměstnán jako bankovní úředník, chodí 3x týdně cvičit do fitness centra, k tomu si 2-3x týdně přidává aerobní aktivity (plavání, jogging, kolo, v zimě běžky). Muž B, jeho kolega, nevykonává žádnou pravidelnou fyzickou aktivitu.

Je krásné sobotní odpoledne a naši účastníci cyklistického výletu vyrazí na trať. Oba jsou 2 a půl hodiny od oběda, mají ideální podmínky pro aerobní fyzickou aktivitu. Trasa probíhá v mírně zvlněné krajině, žádná nepříjemná stoupání. První minuty jízdy při průměrné rychlostí 20 km za hodinu jim nečiní žádné problémy. Během této části cesty využívají svaly pracujících dolních končetin jako zdroj energie glukózu, která koluje v krvi. Po dalších několika minutách koncentrace cukru v krvi klesá a zatížená svalová vlákna začnou brát energii z vlastních energetických zásob, ze svalového glykogenu.

Asi po 15 minutách jízdy (mají za sebou již 5 km) však dochází u trénovaného pána A k jisté změně. Jeho organismus rychle pochopil, že se jedná o další tréninkovou jednotku. Z dlouhodobých zkušeností očekává, že tato jízda nebude pouhou projížďkou na kole, že zvýšené nároky na dodávku energie potrvají delší čas. Jelikož zásoby cukrů - „benzínu“ (glykogen v játrech a svalech) jsou omezené, přechází již teď, na pátém kilometru, postupně na „naftový“ – tukový pohon. O tuky se bát nemusí. Těch má v těle dobrých 12 kg (15% celkové hmotnosti), s těmi by teoreticky mohl ujet minimálně 1500 km. V tucích problém není. Zato cukry, pokud by s nimi nešetřil, by mohly jistě brzy dojít a to by znamenalo konec vyjížďky. Vždy potřebujeme pro to, aby se tuky dokonale spálily, jisté množství sacharidů v těle. Sacharidy představují jakousi zápalnou jiskru pro správné hoření tuků. To trénovaný organismus dobře ví a podvědomě si s cukry šetří. Mnohem dříve a ve větší míře začne při pohybu využívat jako zdroj energie lipidy (tuky) uložené v tukových buňkách.

Tohle však tělo netrénovaného kolegy B neví a vesele si i po 5. kilometru spotřebovává sacharidy. Naši výletníci míjí metu 10. kilometru a organismus muže B zjišťuje, že zásoby cukrů jsou značně vyčerpané. Jelikož na glukóze jsou některé buňky v těle životně závislé, nesmí tělo dopustit, aby její množství nekleslo příliš nízko. Proto i on po zhruba 30 minutách jízdy přepíná na tuky. Jisté množství sacharidů je však pro svalovou činnost, pro podporu hoření tuků stále potřeba. Pán B však se sacharidy neumí správně šetřit, a proto se mu zásoby glukózy rychle tenčí. Stále tam však jsou a dostatečně to i na 20. km stačí pro výživu mozku, oční sítnice, červených krvinek, buněk ledvin… a spalování tuků. Přece jenom však čidla kontrolující množství glukózy v krvi signalizují znatelný pokles a to přinutí muže B „ubrat na plynu“. Čím pomaleji pojede, tím menší nároky na cukry bude klást a má větší šanci, že dojede do cíle. Každé další, třebaže nenáročné stoupání mu činí větší a větší obtíže. Průměrná rychlost jízdy klesá na 18-17-15 km/hod. Muž A se začíná pomalou jízdou nudit, ale je to kamarád a kolegovi neujede. Netrénovaný B má za hodinu a půl, po nějakých 27 km již značné problémy. Ačkoli má v těle 30 kg energeticky nadupaných tuků, které tvoří 35% celkové tělesné hmotnosti, dochází mu „šťáva“. Drahocenné, naprosto nezbytné cukry si „netakticky“ předčasně vyplácal a je zle. Má zpomalené reakce, rozmazané vidění, slabé nohy i ruce, prožívá typickou hypoglykemickou krizi. Kolegovi však chce dokázat, že není bábovka a zbývajících „pouhých“ 10 km již dojede. Jenže těchto posledních deset kilometrů jsou pro něj utrpením. S vypětím všech sil zvládne dojet k nejbližší energetické stanici – a v podobě sladké limonády doplní téměř vyprázdněné cukerné zásoby. Nakonec vše dobře dopadne a oba dojedou ke svým domovům.

Jak na tom byl v průběhu trasy muž A? Pro trénovaného kolegu patřil tento výlet do kategorie lehkých tréninků. Jeho trénované tělo zvyklé na pravidelnou zátěž zavčas přepnulo na tukový pohon. Sacharidové zásoby vydržely bez problému až do 40. kilometru. Kdyby chtěl, mohl si dát tento okruh klidně ještě jednou a to by ho zajel třeba i o půl hodiny rychleji. Ačkoli oba ujeli stejnou vzdálenost, muž A spálil větší množství tuků než muž B. On totiž jako hlavní energetický zdroj více používal tuky.

Co je důležité z tohoto příběhu pro hubnoucí jedince? Trénujte, trénujte, trénujte. Postupně budete schopni více, dříve a dokonaleji při fyzické práci spalovat tuky. A to nejen při ní, ale dokonce i v klidu... Jak je to možné? Odpověď naleznete v článku Co se děje v těle po fyzické aktivitě.

Zpět na přehled článků